Den desátý ( 23.6.2003)
Vstali
jsme až jsme se vzbudili (teda bez drčení budíku) a pak jsme si ještě četli.
Proto jsme se k moři dostali až kolem 11hod. Cestou jsme se zastavili ve
dvou marketech. Chtěli jsme si koupit nějaký vitacit, ale 
to tady nevedou. Arny totiž v noci chytl nerva,
že osvěžovat se hnusně teplou vodou a bez oslazení nemá za potřebí… Koupili jsme sirup „lesní plody“ který
opravdu chutnal jako lesní plody. Pak jsme se šli konečně koupat a lebedit si.
Moře bylo nádherně čisté, a jak jinak, slané. Dokonce jsem opět 
šnorchlovala. Pár rybiček jsem viděla. Porto je
maličký přístav a jeho dominantou je janovská věž (na kterou je vstupné, tak
jsme tam přirozeně nešli). Odpoledne jsme jeli na výlet do Piany k majáku.
Silnice vedla vytesaná ve skále a byla bez svodidel a při pohledu dolů jsem
měla dost. Fakt!! Působil na mě nejen pohled dolů, ale i velikost skal nad
námi. Celkový dojem byl takový, že jsem odmítla vstoupit z auta když Arny
potřeboval zacouvat (chtěl tu nádheru fotit). A nejenže jsem odmítla vystoupit,
ale brečela jsem jak malá holka. Arny šel fotit, abych se podívala aspoň na
fotky… Když jsem se pomalu uklidňovala a
začínala 
vnímat ty skály jako krásu přírody, nějaký praštěný
kolemjdoucí turista dělal, že nám rozhoupe auto a shodí dolů – asi mě neviděl
sedět uvnitř… Následoval můj hysterický křik. Škoda, že jsem nemohla vystoupit,
asi by jednu pořádnou dostal. Pak už se nestalo nic zajímavého, až na to, že
čidlo teploty v autě 
ukazovalo 38°C a náš původní nápad jít k majáku
jsme zavrhli. Šli jsme se raději koupat. Ale taky to nestálo za moc. Nálada
byla ten den nějaká divná. Arny se vztekal, že pláž na kterou jsme dojeli je
písková a budeme mít písek všude. O foťák se mu jednalo především. Tak jsme asi
po 2h slunění a lehkém koupání jeli zpět. Sluníčko se chystalo pomalu
k západu a světlo dopadající na skály bylo nádherné. Ve spojení
s krásou skal ta byla paráda. Protože jsme už nejeli po okraji srázu, ale
při skále, rozhodli jsme se, že by mi už ta výška nemusela dělat tak zle. Ale
opak byl pravdou. Měla jsem pocit, že se silnice naklání do propasti a celá se
vlní…. Zaťala jsem zuby a dělala jako by nic, ale odmítala jsem přejít od 
skal na druhou stranu. V jednom z úseků to
bylo kvůli bezpečnosti nutné…. A Arny si všiml, že není se mnou něco
v pořádku. Zase jsem se sesypala. Zavedl mě mezi dvě skály a tam jsem
počkala, až dofotí a dojde pro auto. Byl na mě hodný… Po příjezdu do Porta jsme
se procházeli po městě a čekali na západ slunce a popíjeli chlazenou Colu. Protože jsme měli docela hlad zašli jsme po
pečlivém průzkumu do jedné z pizzerií. Dali jsme si každý jinou pizzu – já
Pizza 3Formagi a Arny Royal Pizza. Byly obě výborné. Mňam. Arny se naučil
z konverzační příručky větu: „Mohu prosím zaplatit kartou“ a oni mu opět
rozuměli… fakt to nechápu (jen měla starost, jestli nebudou chtít PIN, protože ten si nepamatuje už půl
roku….). Pak jsme dostali skvělý nápad – jít se ještě jednou vykoupat do moře –
po tmě. Bylo to bez velice osvěžující. Do kempu jsem řídila, protože Arny si
dal 0,25 l piva Pietra (prý z kaštanové mouky, má 6,5 obj.%) V kempu
jsme si na dobrou noc dali ještě kousek salámku s bagetou. Zalehli jsme
asi po 23hod. Chrr...