Den čtvrtý (17.7.2003)
Vstávali
jsme v 8:30. Bylo horko, jinak bysme spali dál. Posnídali jsme, nabalili
si batůžky (každý 2x1,5l H2O v PET láhvích, musli tyčinky a
průvodce) a vyrazili na výlet. Šli jsme podle mapy a asi po 2km mapa přestala souhlasit
– stejně jako mladé německé dvojici. Arny s nimi pokecal univerzálním
česko-německo-anglickým jazykem a chvilku šli s námi. Probrali jsme
orientační bod z průvodce (měli stejnou knihu v němčině) - dům se
střechou z vlnitého plechu. Jak se ukázalo, byl to jazykový oříšek, ale
porozumněli jsme si. Nakonec 
jsme cestu našli intuitivně. Bylo strašné vedro a voda
z PET láhví do nás jen svištěla. Moře a plážičky byly fakt nádherné – jak
praví průvodce – Karibik hadra. Cesta už vedla jasně a tak jsme dorazili asi po
3hod ke zřícenině janovské strážní věže. Cestou jsme se i vykoupali a já jsem
si vyzkoušela šnorchl a brýle. Pak obloha potemněla (nebylo to žízní) a
vypadalo to na bouřku. Arny měl pořád
strach o 
foťák, ale vzpomněla jsem si, že naše batohy mají pláštěnky.
Cestou zpět jsme se ještě jednou koupali, ale bez sluníčka to nebylo ono.
Pomalu nám začínalo docházet, že jsme se trochu připekli. (Hodil by se nám už
ne opalovací, ale fritovací olej). Dovlekli jsme se do kempu, zpocení, žízniví,
bolaví, ale HAPPY. U stanu jsme sebou buchli na lehátka, já jsem dokonce i
usnula. Pak jsme se osprchovali, dali si toustový chleba s paštikou a
vyrazili na jedno biere pression do city. 250ml – 2,3€. Měla jsem dost a chtělo
se mi spát. V campu jsem uvařila večeři styl plný ešus. Plán na zítra jsme
neřešili – ráno moudřejší večera. Šli jsme spát, Arny se opět uveleboval.
Tentokrát mi dal jedno molitanové lehátko, druhé si nechal a na ně nafukovací
matrace. Asi 3-4x si ufoukl matraci se slovy „No, teď je to ono…“ Chrrr mlask
chrrr….