Den sedmý ( 20.6.2003)
Vstávali jsme v 5h ráno. Arny se
pokoušel smlouvat, že je ještě tma, ale nebyla (šero není tma). Po kávě a
snídani (opět toustový chleba a salám paprikáš) jsme vyjeli zdolat Monte Renoso
– 2352m. Jeli jsme asi 1,3h asi 60 km, ale dost krkolomnými cestami, snad pořád
do kopce a do zatáček. Dělalo se mi z toho špatně od žaludku. Za jednou
zatáčkou na nás vykouklo 
tele, kráva a asi otec toho telete ( pokud to nebyla
prostě jiná kráva…). Jinak cesta vedla do lyžařského střediska, kde si asi sněhu
moc neužijí. Viz. rolba čekající na sníh… Výchozím bodem byl začátek lyžařské
kotvy… cesta na náš vrchol vedla jak jinak do kopce. Šlo se hezky a vůbec… opět
jsme potkávali krávy i s telaty. Dokamzíkovali jsme k jezeru Bastani.
Nádhera. Po úbočí Monte Renoso nad jezerem zářila sněhová pole, nádherně modná
obloha a jasno bez mráčku. Krávy u jezera byly taky a nechápu jak se tam
dostaly. Asi si myslely, že jsou kamzíci (schizofrenní krávy). Po omrknutí
jezera jsme se vydali na vrchol a opět jsme měli volbu cesty sráčů… ne, nešli
jsme po ní. Vybrali jsme přímý výstup na hřeben. „Cesta“ byla dost špatná –
samá suť. Po 
vydrápání se nahoru nás nečekal ihned 
vrchol, ale pustá, kamenitá pláň… a mírné stoupání
k vrcholu. Rozhled byl sqělý. Z vrcholu 2352m n.m. byl rozhled na
moře po západní i východní straně. Nezbytné vrcholové foto, panoramatický
snímek, musli tyčinka a pak už dolů. Sestup byl náročný kvůli terénu, ale zvládli jsme to. Po sestupu
k autu jsme si dali kafe v horské chatě u sjezdovky a vyrazili zpět
do Corte. Bylo mi opět špatně ze zatáček a úzké cesty. V Corte jsme
zjistili, že je teprve 14h, tak jsme se šli na další výlet (rest ze dne
minulého - údolí Tavignano). První etapu nás chtělo slunce upéct, ale utekli jsme
mu. A taky jsme zjistili, že jdeme po GR70! Samí důchodci, ale naštěstí už byli
na ústupu a postupně mizeli neznámo kam. Asi po 2h rychlé chůze ve vedru (no,
občas tam byl i stín, ale jen zřídka) jsme dosáhli visutého mostu. Já i Arny
jsme ho zdolali, i když tam chyběly příčky. Pak jsme konečně vlezli do řeky a
byla to fakt paráda. Bylo to pěkně studené. Po 
koupání a po opětovném přejití mostu 
jsme se ještě chvilku kochali a chtěli jít zpět, když
tu přišel osel. Došel se asi napít. Cesta zpět byla rychlejší (1,5h). Do kempu
jsme přijeli značně unavení, žízniví a hladoví. Dal se s námi do řeči přátelsky
naladěný Němec, ptal se nás na technické podrobnosti našeho auta, ceny benzínu
v Čechách atd., naštěstí anglicky, tak jsem mu občas i rozuměla. Měl
boxéra Gustava. Asi jsme vypadali dost špatně, protože nás podaroval jídlem. A
ne málo. Byl na cestě domů a manželka by mu vynadala, že to nesnědl. Po jídle
Arny prostě odpadl. Žádné upouštění matrace…. Lehl a spal...