Den osmý ( 21.6.2003)
Vstali
jsme později než jsme původně chtěli a taky dost polámaní. Naše těla se nějak
s přemírou zátěže nedokázala vyrovnat. Ale vyrazili jsme. Sice po 7h, ale
vyrazili. Šli jsme k jezeru Oriente.
I přes pozdější vstávání se nám podařilo zaparkovat na výhodném místě
hned u výchozího bodu k jezeru, je tam místo jen pro dvě auta a my byli ti
druzí. Průvodce upozorňoval, že cesta ve 
své druhé polovině prudce stoupá. Po chvilce stoupání
jsem si říkala, co tím asi myslí protože už to první stoupání bylo dost
nelidské až kruté. Měla jsem pocit, že umřu žízní a perspektiva 
načerpání vody byla dost mizivá. Tak jsem si dala
postupný cíl: vydržet k salaši. Arny se mi později přiznal, že měl stejné
pocity… tak jsme se šinuli 3h… po náhodném načerpání vody u pramene se nám
ulevilo – zásoba vody byla doplněna - neumřem !!! a pokud tak na průjem.
Nestalo se tak. Nakonec naše utrpení bylo u konce. Jezero bylo před námi a bylo
to nepopsatelné. A vrchol Monte Rotonda lákal. Ale opravdu jsme na to ten den
neměli. (Síly. Chuť a nadšení ano). Den před námi tam vylezli naši krajané (bydleli
vedle nás v kempu) a líčili to jako dost nepříjemné přechody sněhových
polí (tvrdý firn) s tím, že mačky by byly víc jak vhodné. A já na to
neměla boty. Značka ADIDAS, byť turistická obuv, stejně se to ukrutně klouže.
Stačí navlhčit a jedeš… ne vždy tam kam chceš... Tak zpět k jezeru Oriente. Arny opět
šmejdil a fotil. Já jsem se tam jen tak poflakovala a ležela střídavě na skále a na trávě. Skvělé místo na
odpočinek a relax. Pak mi 
to nedalo a šla jsem za Šmejdilem, číhal na krávy (
opět by mě zajímalo jak se tam dostaly, když mě to málem vyřídilo…). Ty se
pásly s porostu a o 
jejich přítomnosti svědčil jen pohyb roští. Jsou
neuvěřitelně rychlé. Bylo tam fakt nádherně, ale museli jsme jít. Vrchol Monte
Rotondo na nás bude muset počkat až dojedem příště. A my ho pokoříme. Cesta
dolů byla taky náročná, aspoň pro mě a mé svaly. Taky se nám podařilo trochu
zakufrovat, vinou nezodpovědných turistů a jejich snahou stavět 
kamenné mužiky kam se dá, třeba na okraj srázu, asi kvůli výhledu….Dorazili jsme
k salaši a chtěli jsme si koupit tamní sýr. Nikoho jsme neviděli a
neslyšeli. Jen psa. Cesta od salaše byla nekonečná, ale nakonec jsme dorazili
k autu. Měla jsem pocit, že jsem z gumy. V kempu jsme si dali osvěžující
sprchu, vyprala jsem prádlo, udělala nadstavovanou gulášovou a šli jsme na pivo
do kempové hospody. Pivo Pietra 250ml. Po dvou hltech si A. odskočil do auta
vypít teplého Zubra, aby mohl zdejší pivo pít více v klidu. Pak jsme
usnuli (to už jsme ale byli zpátky ve stanu) ani nevím jak. Chrrr.